Solidarita - opravdová pomoc, nebo cesta k záhubě? Aneb jak to vidím já.

Nejdříve si vysvětleme pojem SOLIDARITA a co vlastně její definice znamená. Je to opravdu to, co se nám snaží někteří vnutit?

Definice solidarity dle wiki - Solidarita znamená obvykle dobrovolnou společenskou soudržnost mezi rovnými, ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Člověk je solidární s nějakou skupinou, pokud ji podporuje a její úspěchy i neúspěchy pociťuje jako vlastní.

Důležitým bodem je to, že se jedná o dobrovolnou činnost. Dalším znakem je, že se jedná o pomoc mezi rovnými a zvláště pak ochotu VZÁJEMNÉ POMOCI! Na to se bohužel dnes velmi často zapomíná. Jsme ze všech stran masírováni názory, že je potřeba pomoci každému, kdo se má špatně. Že se musíme o svůj blahobyt rozdělit. Že každý na světě má nárok na dobrý život. Bohužel tohle je asi největší omyl současných humanitárních skupin, osob či politiků. I proto si troufnu tvrdit, že veškerá solidární pomoc je založena na omylu a tento omyl je hlavní příčinou toho, že tyto akce a pomoci nemají naprosto žádný význam. Důvod? Snažíme se totiž pomoci i těm, kteří si ji NEZASLOUŽÍ! Tvrdé? Možná. Sobecké? Ani ne. A proč si to myslím?

Můžete mne mít za nelidu, za zrůdu, za necitu. Vycházím pouze z pragmatických věcí. Mým hlavním úkolem na tomto světě je postarat se v prvé řadě o sebe. A to proto, abych se následně mohl postarat o své blízké. Asi těm svým blízkým budu platný jako mrtvému zimník, pokud se nebudu schopen postarat sám o sebe. A to stejné je i se solidaritou. Proč bych měl pomáhat někomu, kdo má celou dobu pouze nataženou ruku a jen čeká, až mu ji naplním, když není schopen, neumí, nebo což je nejhorší, ani se nechce postarat sám o sebe. Každý by měl začít u sebe. Jen tím, že zvednu svou vlastní životní úroveň mohu zabezpečit lepší úroveň i těm kolem mne. V ČR to nikdo za mne neudělá, nevidím tedy důvod, proč bych měl zvyšovat úroveň někde jinde.

Jeden příklad za všechny, jak lidé například v Africe přistupují k naší pomoci:

Zkrácená verze - Češi učili Afričany, kteří měli nedostatek potravy, jak chovat v rybnících ryby pro JEJICH potřebu. Pokud za to byli domorodci placeni a bylo na ně dohlíženo, vše šlo hladce. Po utnutí přílivu financí došlo ze strany Afričanů i k zastavení této činnosti se slovy, že je za to nikdo neplatí.

Zdroj - Hospodářské noviny: Čeští odborníci z třeboňské společnosti ENKI několik let učili Afričany z Tanzanie, Ugandy a Keni, jak chovat ryby. V rybníčkách, jež si chudí vesničané kopali v záplavových oblastech. Česká ministerstva zahraničí a školství dala na tento rozvojový projekt přes dva milióny korun. Zdá se, že zbytečně. Čeští specialisté sice dokázali, že takto ryby chovat lze, vesničané v tom však pokračovat nehodlají. HN navštívily místo v chudé tanzanské oblasti Rufidži, kde je osm z celkového počtu čtyřiadvaceti těchto rybníčků ve východní Africe. Polovina tanzanských nádrží není funkční a z dalších čtyř je udržována jen jediná. Poté, co projekt loni skončil, se o něj totiž místní lidé přestali starat. Rybníčky pak rychle pohltilo husté rákosí, které nejspíš již nikdo neodstraní. "Myslím, že za rok tu už neuvidíme ani ten jeden rybník. Pro vesničany je jednodušší lovit ryby přímo v řece nebo v jezeře. Ten projekt podle mě nemá v Africe šanci," řekl během návštěvy tohoto odlehlého místa poblíž největší tanzanské řeky Rufidži Amon Lamtane z univerzity v Dar es-Salaamu. Šestatřicetiletý Lamtane píše o tomto rozvojovém projektu doktorskou práci a v rámci studia pobýval i v Čechách. Vesničané v Tanzanii se podle Lamtaneho na projektu podíleli hlavně proto, že za to dostávali zaplaceno. Když výzkum skončil a s ním i přísun peněz, zmizela i jejich motivace. Jde přitom o projekt, jenž by mohl v boji s chudobou miliónům lidí v sladkovodních záplavových oblastech Afriky pomoci. Lidé by si v období sucha kopali malé rybníčky o velikosti asi 200 metrů čtverečních a hloubce kolem jednoho a půl metru poblíž jezer a řek, ty by v období dešťů zaplavila voda, a když by opadla, zůstaly by v nich malé ryby. Ty by pak vesničané chovali a vylovili by je vždy před příchodem dalších dešťů. Když takto Afričané hospodařili podle instrukcí českých odborníků, byl chov ryb efektivní. Ukázalo se, že z hektaru vodní plochy by se každý rok dalo vylovit až pět tun ryb. Nyní se však v plné míře odhalil problém trvalé udržitelnosti projektu, což je základní princip smysluplné rozvojové pomoci. A já se ptám : ZASLOUŽÍ SI TAKOVÍ LIDÉ NAŠI POMOC A NAŠE PROSTŘEDKY? - odpovídejte do diskuze.

Krásně to vysvětluje i bývalý amerciký novinář a analytik Roy Beck (zapněte si titulky - čeština)

Můj názor je tedy ten, že čím více budeme těmto lidem pomáhat, tím více budeme sami chudnout a tím pádem se dříve či později dostanene do stádia, že nebudeme schopni pomoci nejen cizím, ale i svým vlastním lidem a co hůř ani svým nebližším a dokonce ani sami sobě. 

Já osobně bych pomáhal jen lidem, kteří si to zaslouží, s evropskými kořeny, jenž mají podobné smýšlení, podobnou kulturu a podobné zvyky - přesně v souladu s definicí z wikipedie! Jak to vidíte Vy?